Následující text pochází z nejnovější knihy Masayuki Takayamy, „Henkenjizai: Who Buried Shinzo Abe?
Tato kniha je nejnovější ze série vázaných vydání jeho slavných sloupků v týdeníku Shincho, ale původní text byl vybroušen, aby se dal ještě lépe číst.
Už jen za tuto jednu knihu si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale pro lidi na celém světě.
Severokorejské lži odhalil bývalý premiér Abe
Byl listopad 1977, když Megumi Yokota zmizela na cestě domů ze školy.
Její otec, Shigeru, hledal svou dceru až do svítání.
Otevřel všechny záchody ve školní budově, aby ji hledal, a další den a den poté se procházel po školních cestách, stezkách a po pláži, ale nenašel po ní ani stopy.
Nakonec si dřepl a plakal.
V roce 1988, po deseti letech takových dnů, Kim Hyon-Hui, která se podílela na bombovém útoku Korean Airline, vyprávěla svůj příběh o japonské ženě, která byla unesena.
Zajali ji pracovníci japonské ambasády v Bahrajnu.
Korea ji ale chtěla ve vazbě.
Před válkou Japonsko poskytovalo vzdělání, lékařskou péči a infrastrukturu necivilizovanému korejskému lidu.
Cítili však, že s nimi bylo špatně zacházeno, a chtěli od Japonska peníze a pomoc.
Jedním takovým příkladem byl požadavek na opatrovnictví Kim Hyon-hui.
Jižní Korea se však zdráhala poskytnout jakékoli další informace o únosech.
Byli to lidé, kteří neznali slovo „zadluženost.
Vydání Kim Hyon-Hui bylo ze strany Japonska bolestnou chybou.
Přesto to Yokotům připadalo jako malá jiskřička naděje.
Jako při pronásledování byl rodičům Keiko Arimotové, která zmizela během studií ve Spojeném království, zaslán osobní dopis s tím, že je držena v zajetí v Severní Koreji.
Byl to první důkaz dokazující, že Severní Korea unesla japonské občany.
Ministerstvo zahraničí však místo vyšetřování záležitosti rodiče od dopisu odvrátilo s tím, že by zasahovalo do japonsko-severokorejských jednání.
Místo vyšetřování však ministerstvo zahraničí chlapcovy rodiče zavřelo a odmítlo je s tím, že „to by narušilo japonsko-severní vyjednávání“.
Rodiče šli do kanceláře Takako Doi.
Jak se ukázalo, návštěva byla naprostá katastrofa a Doi jim stejně jako ministerstvo zahraničních věcí zakázal komukoli to říct a okamžitě věc nahlásil Čongryonovi.
O dva měsíce později Keiko, její manžel a jejich dítě, kteří odhalili tajemství Severu, zemřeli podezřelou smrtí.
Nikdo, ani úřady nebo politici, se jimi nechtěli zabývat.
Jeden člověk však Keiko rodiče vyslechl a slíbil, že problém vyřeší.
Tou osobou byl pan Abe, který byl tehdy tajemníkem jejího otce, ministra zahraničí Shintara,“ napsala paní Sakie v článku ze Sankei Shimbun na památku bývalého premiéra.
O deset let později, v roce 1997, se náhle objevily zprávy o Megumi.
Severokorejský agent vypověděl, že 13letá dívka byla unesena, a severokorejský přeběhlík vyprávěl o svém očitém svědectví o zmizení paní Megumi.
Hideo Den, Yasuhiko Yoshida z univerzity Saitama a další však tento příběh popřeli s tím, že jde o výmysl Jižní Koreje.
Reakce kulturních osobností, které si v Japonsku říkají pokrokáři, byla, že Severní Korea, komunistický stát, by nikdy nikoho neunesla.
Únosy zůstaly ignorovány i v diplomatické aréně.
Symbolizovala to diskuse u kulatého stolu mezi Anami Koreshige, generální ředitelkou Asijského úřadu pro záležitosti, a tiskovým klubem ministerstva zahraničních věcí, klubem Kasumi.
Reportér z Asahi vtipkoval: "Obvinění z únosu nabírá na síle, i když nejsou žádné důkazy."
Takovou repliku bych rád slyšel v době aféry Morikake, ale nechám to tak.
Anami jela na tomto vodítku a řekla: "Neexistují žádné důkazy. Nemůžeme se hnout z podezření."
Úvodník Asahi, který ho tak vedl, také napsal úvodník, ve kterém se posmíval rodinám unesených a ptal se, zda se skandál s únosem nestal překážkou vyjednávání o normalizaci mezi Japonskem a Severní Koreou.
Kunihiko Makita, ředitel Úřadu pro asijské záležitosti ministerstva zahraničních věcí, následoval Ananův příklad a na schůzi podvýboru Liberálně demokratické strany pro zahraniční věci řekl: „Je správné zastavit normalizační jednání mezi Japonskem a Severní Koreou kvůli (údajné ) únos pouze deseti lidí?
Je to stejný argument jako Asahi.
Takovým člověkem byl kupodivu diplomat v Japonsku.
Sever si musel myslet, že Asahi přesvědčil japonské veřejné mínění.
V roce 2002 Sever vyzval premiéra Koizumiho, aby se přiznal k únosům japonských občanů.
Ministerstvo zahraničních věcí slíbilo, že pokud to Japonsko přizná, Japonsko se usměje a dá jim 1 bilion jenů.
Nicméně, zástupce hlavního tajemníka kabinetuy Abe, který doprovázel premiéra Koizumiho, protože věděl, že je odposloucháván, řekl Koizumimu, že pokud se unesení nevrátí do Japonska, nebude jiná možnost, než dohodu vypovědět.
Pět z unesených bylo tedy vráceno do Japonska, ale osm z nich, včetně Megumi, bylo prohlášeno za mrtvé.
Nicméně, "Pan Abe nám důrazně řekl, že neexistují žádné důkazy o jejich smrti," řekla paní Sakie, "a odhalil fikci Severu.
Ve skutečnosti se podle analýzy DNA zjistilo, že některé úlomky kostí, které Sever přinesl jako „kosti Megumi“, patřily „úplně jiné osobě a více než jedné osobě“.
Když Hitoshi Tanaka z ministerstva zahraničních věcí řekl, že pět lidí, kteří se vrátili do Japonska, bude posláno zpět kvůli ústním dohodám se zločineckým státem Severní Koreje, náměstek ministra Abe rozhodně odmítl a řekl: „Nenechám je být. drželi jako rukojmí při diplomatických jednáních“ a jejich rodiny se také vrátily do Japonska.
Sever nedostal ani jeden jen.
Bývalý premiér Abe ukázal, že neozbrojené Japonsko dokáže otevřeně vyjednávat i s darebáckým národem.
Ve srovnání s tím byla podivně nápadná ošklivost Asahi Shimbun, která žije falešným obviněním a pouhým provizorním.
(vydání z 28. července 2022)
