Včera v noci se mi zdál sugestivní sen.
Bez váhání jsem měl sen hodný génia.
Zdálo se mi, že jsem na olympiádě v Paříži získal zlatou medaili, skoro jako Nobelovu cenu.
A byl jsem si jistý, že zlatou medaili vyhraji.
O jakou zlatou medaili šlo? Byla to zlatá medaile za vkus.
Už nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, že napíšu práci o genialitě.
Protože však šlo o nějaké osobní záležitosti, napadlo mě napsat ho jako placený článek poprvé na "notu".
Pokud si vzpomínám, bylo to předloni večer.
Otevřel jsem "note", abych se podíval, co musím udělat, aby to byl placený článek.
Když jsem se pokusil článek odeslat, bylo mi sděleno: "Článek dočasně nemůžete odeslat. Bude to chvíli trvat..." Objevila se zpráva.
Zkusil jsem to znovu a k mému překvapení byly všechny kapitoly, které jsem psal téměř každý den od 9. 9. 2023, pozastaveny.
Již jsem vysvětlil, jak jsem neměl jinou možnost než vystoupit na internetu 16. 7. 2010, abych Japoncům a zbytku světa sdělil pravdu o situaci.
Nejprve jsem stále posílal stejný článek ze tří různých stránek: Goo, Ameba a FC2.
Chtěl jsem, aby se o tom dozvědělo co nejvíce lidí, a chtěl jsem, aby se to dostalo k co největšímu počtu lidí.
Zveřejnit stejný článek na třech webech, ne-li na dvou, dalo hodně práce.
Když jsem se dozvěděl, že FC2 má kvůli zveřejňování pornografie mizernou pověst, rozhodl jsem se přestat FC2 používat.
Ulevilo se mi, že budu mít o jednu práci méně.
Od té doby až do 8. 8. loňského roku jsme pokračovali v publikování více než 200 000 článků na obou společnostech téměř denně.
Když jsem pak 8/8 vložil článek na Amebu, objevila se zpráva: "Probíhá údržba...".
Byl jsem podezřívavý, protože jsem žádné takové oznámení od vedení nedostal, a tak jsem pátral sem a tam.
Bylo mi divné, když se objevila přihlašovací obrazovka, tak jsem zadal své ID a heslo.
Situace se nevyřešila a celá kapitola, která čítala přes 200 000 záznamů, byla smazána.
Následné okolnosti již byly popsány.
Chci podat žalobu na CyberAgent, provozující společnost... v tomto případě včetně psychické újmy... převést čas a úsilí potřebné k vytvoření těchto více než 200 000 článků na peněžní částku a požadovat nejen přísné potrestání za trestné činy, jako je porušení autorských práv, ale také požadovat obrovské odškodné. Přemýšlel jsem o podání žaloby, abych se domohl obrovského odškodnění.
Měl jsem však již zkušenosti s tím, že zahájení soudního řízení by stálo nejméně několik milionů jenů, se zdlouhavostí japonských soudů a s tím, že jednotlivé škody na rozdíl od USA obvykle nedosahují velké finanční částky.
Pokud by se něco stalo, například bych těžce onemocněl a zbývalo by mi velmi málo času do konce života, nikdy bych to této společnosti neodpustil.
Nikdy bych této společnosti neodpustil, protože je to pouhá společnost, která vydělává peníze a sama nemá žádnou koncepci svobody projevu, přestože se stala veřejně obchodovanou společností, která se rozrostla o velké firmy díky provozování internetových stránek v oblasti projevu.
Způsob, jakým využívají projev jako návnadu k vydělávání peněz, je tou nejnižší formou lidského chování.
Manažeři a zaměstnanci této společnosti si možná myslí, že jsou úspěšní lidé a užívají si jara svého života.
I když je v tomto životě nečeká žádné odsouzení, král Jama v pekle je bude soudit.
Nyní se podívejme na POZNÁMKU.
Název jsem znal, ale nevěděl jsem, o jakou společnost se jedná, a tak jsem si ji vyhledal.
Protože v takových chvílích vždycky spěchám, podíval jsem se na ni úkosem a uvědomil si, že jsem se v tomto případě dopustil vážné chyby.
Jak už jsem možná někde psal, až do předvčerejška jsem se mylně domníval, že manažerem (zakladatelem) této společnosti je člověk, který nastoupil a vystudoval Ósackou univerzitu.
Věděl jsem, že jeden z mých blízkých spolužáků nastoupil a vystudoval Ósackou univerzitu a pracuje pro jednu velkou obchodní společnost.
Jak už jsem se zmínil, právě na stanici metra Yodoyabashi jsem se s ním náhodou znovu setkal v době, kdy jsem pracoval ve společnosti Haseko, kam jsem nastoupil jako náborář v polovině kariéry a pracoval pro Haseko, protože jsem byl v té době nucen obrátit svůj život naruby.
Shodou okolností bydlel v kondominiu v parku Ryokuchi, které Haseko postavilo a prodalo, a večer, kdy jsem byl pozván k němu domů na večeři, byl jednou z nezapomenutelných vzpomínek mého života.
O tom, že se oženil s jednou studentkou, jsem se dozvěděl už v době, kdy jsem byl v Sendai.
Moji spolužáci v Sendai tehdy říkali: "Existuje na Ósacké univerzitě něco takového jako krásná žena?
Když jsem viděl jeho ženu, okamžitě jsem pochopil.
Na první pohled jsem pochopil, proč se on, muž skvělého charakteru a vzhledu, oženil ještě jako student.
Byla to nejen krásná, ale i úžasná žena.
Uprostřed našich nekonečných rozhovorů, při pohledu přes balkon na občasné letadlo mířící na letiště Itami, přinášela jeho milující žena v pravý čas vynikající pokrmy.
Řekl mi, že od svatby přibral na váze... ale nebylo divu, byla to úžasná žena, ideální žena pro muže.
Nebylo divu, že se vzali ještě jako studenti.
Když ho přeložili do newyorské pobočky, rozhodli jsme se na jeho žádost pronajmout jeho dům jako služební byt prestižní společnosti zastupující Japonsko.
I to byla dobrá shoda.
Když se do Japonska v dohledné době nevrátil, překvapilo mě, když jsem se na to zeptal.
Z firmy odešel a nyní pracuje jako právník ve známé advokátní kanceláři v New Yorku.
Byl nejlepším studentem humanitních oborů na mé alma mater.
Považoval bych ho za svého jediného soupeře, kdyby mě nepotkalo výše zmíněné rodinné neštěstí.
Koneckonců jeho angličtina byla vynikající.
V hodinách světových dějin jsem dvakrát dvě hodiny učil jeden oddíl, přičemž učitel říkal: "Kisara umí tuhle část lépe než já..." A já jsem se na to podíval.
Jeho znalosti angličtiny se také vyrovnaly učitelovým.
Z doby, kdy jsem studoval na své alma mater, si dodnes živě pamatuji jednu scénu.
Jednou se mě zeptal: "Co je špatně?" A já mu odpověděla: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Když si vyslechl můj příběh, řekl: "Neměl jsem tušení, že jsi v takové situaci, neuvědomil jsem si to..." "A co se ti stalo?" zeptal se mě.
Nebylo možné, aby mě utěšil, zamumlal.
Než jsme však u něj doma hodovali, už na to zapomněl.
Koneckonců proplouval hladce, žil ten nejlepší život s tou nejlepší společnicí.
Ósacká univerzita je on a Nobuyuki Kaji, který vystudoval Kjótskou univerzitu a nyní je emeritním profesorem na Ósacké univerzitě.
Jakmile jsem tedy v článku o zakladateli Notu uviděl jméno Ósacké univerzity, okamžitě mi naskočil závěr.
Pomyslel jsem si: "Tohle bude v pořádku." A tak jsem se rozhodl, že to bude v pořádku.
Předevčírem jsem si však pomyslel: "Tohle by absolvent Ósacké univerzity neudělal." Znovu jsem tedy zapátral a uvědomil si, že jsem byl neopatrný.
Nebyl absolventem Ósacké univerzity.
Vystudoval Jokohamskou městskou univerzitu.
Jako postgraduální student studoval některé předměty na Ósacké univerzitě.
V extrémních případech je mezi Jokohamskou městskou univerzitou a Ósackou univerzitou propastný rozdíl.
V žádném případě nemá tak hluboké pochopení svobody projevu, významu projevu, povahy projevu nebo povahy věcí jako můj dobrý přítel nebo pan Nobuyuki Kaji.
Bez nadsázky lze říci, že o řeči uvažují jako o prostředku k vydělávání peněz nebo ji používají jako prostředek k vydělávání peněz, ale o svobodě slova a povaze řeči nemají ani ponětí.
Je to lepší než Ameba, která náhle smazala přes 200 000 kapitol = všech mých děl a stále tak beztrestně činí.
Na Amebě je zlomyslné to, že mohou bezstarostně dělat neuvěřitelné věci, a přesto stále říkají: "Děkujeme za všechny vaše skvělé příspěvky" nebo "Jsem rád, že nás sledujete.
Zlomyslnost Ameby se projevuje v tom, že dělají neuvěřitelné věci a pak mi každý den posílají e-maily se slovy: "Děkuji za vaše skvělé příspěvky" nebo "Nový příspěvek od XXX, kterého sledujete, je zde..." a tak dále.
Těsně předtím, než došlo k tomuto incidentu, mě na Poznámce začali sledovat podivní lidé, kteří byli jiní než ti, kteří mě sledovali do té doby.
Byl tam blog, který se zdál být zaměřený na prodej výrobků, a blog muže, který nedávno začal psát erotický román o třech ženách pod rouškou věrohodného příběhu.
Pak se v některých blozích mluvilo o budování majetku pomocí virtuální měny.
Najednou začaly přibývat "lajky" od takových lidí.
V X cizinka neznámé národnosti, oblečená v pornografickém oblečku, rozeslala nespočet "Líbí se mi" s ID, které se snažilo příjemce navést na nebezpečné webové stránky.
Pokaždé jsem je nahlásil a zablokoval, ale jednoho dne počet "lajků" dosáhl více než 20.
Předminulou noc pak došlo k incidentu.
Tato rubrika, v níž pokračuji od 16. července 2010, je skutečnou webovou stránkou provozovanou významnou japonskou společností.
Loni 8. 8. 2023, tedy ve stejnou dobu, kdy došlo k incidentu s Amebou, jsem dostal do rubriky "Oznámení" oznámení, že čtyři články byly z webu pozastaveny.
Cože? Kliknul jsem na ně, abych se podíval, o jaké kapitoly se jedná.
Zjistil jsem, že všechny kapitoly se pokoušely čtenáře seznámit s články zveřejněnými na internetu (všechny byly samozřejmě pravdivé) o Kiyomi Tsujimotovi.
Jinými slovy, nebylo toho mnoho, když jsem řekl, že se jedná o kapitolu, která nemá s podstatou mého "Točníku civilizace" nic společného, a tak jsem ji nechal být.
Ale pak mě napadlo, že bych jednu z těch kapitol měl smazat.
Ať si ty tři zbylé nechám.
Nevím, jestli to byla Kiyomi Tsujimoto nebo někdo s ní spřízněný, ale proč je nenechat jako příklad, jak se to dělá?
Jak tímto způsobem potlačují projev?
Předevčírem večer jsem si na to náhle vzpomněl a podíval se na sloupec oznámení a k mému překvapení se počet oznámení zvýšil na 12! Počet oznámení se najednou zvýšil na 12.
Klikla jsem na ně a zjistila, že se jedná o články na internetu o Kiyomi Tsujimoto nebo o kapitoly, do kterých jsem přidala svůj krátký komentář.
Právě začaly volby tokijského guvernéra.
Kiyomi Tsujimoto je vysoce postavenou členkou Ústavně demokratické strany Japonska (DPJ) a silnou stoupenkyní Renho.
Aha, takže to je ta příčina.
Přesto, jaká nehoráznost pozastavit zveřejňování všech kapitol, které jsem psal téměř každý den od otevření stránek 9. 9. loňského roku!
Jak uživatelé poznámek vědí, odměny za dosažení milníkových úspěchů při publikování se na mém blogu staly významným číslem.
Nejdůležitějším důvodem, proč mi NOTE pomohl, bylo to, že mi umožnil zveřejňovat fotografie na začátku mých příspěvků.
Pořídil jsem více než 200 000 fotografií, především z Kjóta, Nary, Šigy a Ósaky.
S hrdostí mohu říci, že jsem nejlepší amatérský fotograf na světě, zejména v Kjótu.
Kdybych sečetl poplatky zaplacené ve svatyních, chrámech a svatyních a náklady na dopravu, byl bych také nejvýznamnějším individuálním fotografem na světě.
Moje fotografie žijí dál.
Pouhé uložení mých fotografií v počítači se rovná jejich uložení do mrtvého prostoru.
Díky tomu mé fotografie konečně ožijí.
Budu se moci podělit o krásu svých fotografií s lidmi na celém světě.
Koneckonců, mohou být zveřejněny jako titul na začátku kapitoly.
Své fotografie jsem umisťoval na konec článků v této rubrice a vkládal je mezi horní a dolní část.
Za slunečného dne jsem vyšel ven, abych pořídil fotografie, a ještě týž den nebo následující den jsem na začátek kapitoly umístil fotografie, které jsem den předtím zveřejnil ve své Poznámce.
Současně jsem se také podíval na kvalitu pořízených fotografií.
Vzhledem k tomu, že je třeba poslat do světa mnoho kapitol, je už jen toto dost namáhavý a náročný úkol.
Pokračování ve zveřejňování těchto fotografií v horní části stránky mi způsobovalo žaludeční nevolnost.
Byl to tak náročný úkol.
Podstatnější byla radost z toho, že jsem na horní straně novin viděl kvalitní fotografie, na které jsem velmi hrdý.
Proto jsem byl schopen na ní dále pracovat.
Svůj oběd už nemohu dále prodlužovat, a tak zde skončím.
Tady skončím, ale rád bych napsal jednu věc.
Předevčírem, shodou okolností v noci, se od 6. června přestalo manipulovat s analýzou pátrání v této rubrice, s tímto trestným činem.
Je to letos už podruhé.
Tentokrát to bylo ve druhém týdnu.
Můj známý se dovtípil, že musel vydělat peníze na burze a byl na zahraniční cestě.
Tehdy se po tomto incidentu začala trestná činnost obnovovat.
Proč pokračuji v psaní ve světě internetu, kde se to zlými duchy jen hemží, a přitom stále dostávám tolik zásahů?
Navíc je to zcela zdarma.
Jak již bylo zmíněno, Kukaiovo učení je toho nejlepším příkladem.
Nyní jsem však o tom přesvědčen.
Je to vděčnost.
Zvláště od srpna 2014.
Dříve jsem si předplácel Asahi a Nikkei a sledoval NHK a komerční zpravodajské pořady.
Po odbourání těchto zlozvyků se objevil Masayuki Takayama.
Moje vděčnost za práci nejlepšího světového intelektuála a prvotřídní inteligenci, kterou se Japonsko v jeho čele může pochlubit, mi umožní psát tento sloupek ještě dalších 170 let.
Budu pokračovat v psaní tohoto sloupku dalších 170 let, abych dal obyvatelům Japonska a zbytku světa najevo, že Japonsko má intelekt hodný života v 21. století.
Tento článek pokračuje.
2023/6/10 in Osaka
