Následující text pochází ze seriálového sloupku Takayamy Masayukiho v posledním čísle týdeníku Weekly Shincho, které vyšlo včera.
I tento článek je důkazem, že je jediným poválečným novinářem.
Před časem navštívila Japonsko postarší profesorka z monacké královské baletní školy, které si primabaleríny na celém světě velmi váží.
Těmito slovy hovořila o smyslu existence umělců.
„Umělci jsou důležití, protože jsou jediní, kdo dokáží osvětlit skryté pravdy a vyjádřit je.“
S jejími slovy by nikdo nesouhlasil.
Bez nadsázky lze říci, že Takayama Masayuki je nejen jediným novinářem v poválečném světě, ale také jediným umělcem v poválečném světě.
Tento článek také brilantně dokazuje pravdivost mého tvrzení, že Takayama Masayuki si dnes zaslouží Nobelovu cenu za literaturu více než kdokoli jiný.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale pro lidi na celém světě.
Chybí dokončení
Vše začalo článkem v New York Times z července 1981 s názvem „Podivná rakovina zasáhla 41 homosexuálů“.
Čtyři z nich během několika dní zemřeli.
Brzy poté byl objeven virus (HIV) a bylo jasné, že jde o strašlivou nemoc, která ničí imunitní systém a nevyhnutelně vede ke smrti.
Původně se jednalo o tropickou nemoc v Kongu, která se explozivně rozšířila mezi mužskými homosexuály.
Rock Hudson a Anthony Hopkins umírali jeden po druhém.
I když se vědělo, že jde o nemoc, která postihuje homosexuální a bisexuální muže, prostřednictvím bisexuálních mužů se mohly nakazit i ženy.
První osobou, která se v Japonsku touto nemocí nakazila, byla cizinka. Všichni byli vyděšení.
Do té doby jsem snil o tom, že budu dělat zahraniční reportáže.
Mohla jsem si užívat pití v cizí zemi s cizími lidmi. V Riu de Janeiru jsem se seznámil se studenty z Escola de Samba a dokonce jsem s nimi popíjel v boa ché.
＊Ať jsem hledal, jak jsem hledal, o boa ché jsem nic nenašel, takže tento anglický překlad nechám tak, jak je.“ ＊
Strach z HIV všechny tyto sny rozbil.
V době konání summitu v Okinawě bylo virem HIV nakaženo 30 milionů lidí a uvádělo se, že 80 % z nich žije v subsaharské Africe.
Japonsko přispělo tomuto regionu 5 miliardami dolarů na oficiální rozvojovou pomoc a pomohlo vyškolit lékaře a zdravotní sestry.
I s takovou podporou však během několika let „9 z 10 lidí zemřelo na AIDS“.
Nemoc byla tak virulentní.
Lidé proto houfně utíkali ze země do bývalých koloniálních mocností, jako byla Británie a Francie, protože tam se mohli léčit, i když se u nich nemoc projevila.
Britská ministryně pro mezinárodní rozvoj Clare Shortová, která se nacházela v nelehké situaci, na jednom ze summitů prohlásila:
„Japonsko pohlcuje subsaharskou Afriku svou vázanou oficiální rozvojovou pomocí. Je to jako dinosaurus.“
Přestože jsou obvinění nepodložená, poražená země je ani nedokáže vyvrátit.
Když Japonsko odpustilo dluh ve výši 5 miliard dolarů, Velká Británie použila peníze na výstavbu nemocnice v místní oblasti a zabránila pacientům v cestě do Velké Británie.
Tomu se říká „diplomacie, která používá cizí bederní roušky“.
HIV už není smrtelná nemoc, ale stále je to strašná nemoc.
V té době Tedros z WHO vyhlásil stav nouze: „Existují známky výrazného propuknutí ještě děsivějšího infekčního onemocnění, neštovic (opičích neštovic).
Ve skutečnosti to bylo již podruhé, co WHO vydala prohlášení.
Poprvé, před dvěma lety, byla prohlášena za skončenou, aniž by se příliš rozšířila, ale tentokrát, říká Tedros, byla potvrzena na různých místech, včetně severní Evropy.
Tato nemoc je velmi podobná neštovicím, které lidstvo mnohokrát přivedly na pokraj vyhynutí.
Po nástupu nemoci s vysokou horečkou a silnými bolestmi kloubů následuje tvorba puchýřků na vyrážce.
Ačkoli úmrtnost není tak vysoká jako u neštovic (50 %), způsob přenosu je stejný jako u HIV.
V Kongu je také endemická a šíří se pohlavním stykem, což připomíná strach, když se objevil virus HIV.
V Kongu je také endemická a šíří se pohlavním stykem, což nám připomíná strach, když se HIV objevil poprvé.
Je to strašná doba.
Možná budu muset odevzdat pas, ale Tedrosovo vyhlášení výjimečného stavu mělo pokračování.
Prohlásil, že ke kontrole šíření infekce „by muži při pohlavním styku měli snížit počet partnerek, se kterými mají sex“, a „měli by se zdržet sexu s novými muži“.
Jinými slovy, lidé s neštovicemi byli také homosexuálové nebo bisexuálové a vyhlášení výjimečného stavu mělo hlavně upozornit na situaci.
Důvodem, proč byl Tedros tak rozrušený, že dvakrát vyhlásil výjimečný stav, byly jeho vlastní problémy.
Onehdy pak deník Asahi Shimbun věnoval neštovicím celostránkový článek, v němž se rozebírala hrůza, kterou způsobily.
Článek, který napsal šéf johannesburské kanceláře listu Imaizumi Susumu, popisuje malou holčičku, která se nakazila opičími neštovicemi a je pokryta „od hlavy až k patě“ vyrážkou připomínající neštovice a stěžuje si na „bolesti těla“.
V článku se však pouze uvádí, že infekce se „přenáší hlavně kontaktem s tělesnými tekutinami nebo krví“.
Jak uvedl Tedros, nepíše se v něm, že jde o pohlavně přenosnou nemoc, která se přenáší sexem mezi muži.
Proč se tedy ta holčička nakazila?
To není napsáno.
Proč také nepíšou zásadní termín „pohlavně přenosné nemoci“?
Vyvolá takové psaní protesty homosexuálů a bisexuálů?
Nemyslím si, že má mylný dojem, že všichni Japonci jsou v dnešní době gayové nebo bisexuálové.
Rád bych pochopil, že tato zpráva je jen případem kreslení draka a zapomenutí nakreslit oči.
2021/11/19 in Kyoto
