Následující text je pokračováním textu "Japonská armáda se k plenění nepřipojila, což je historický fakt. - 文明のターンテーブルTočna civilizace (goo.ne.jp)"
Překlad Takayamovy Masayukiho práce do angličtiny a její zprostředkování světu je součástí mé práce, kterou považuji za své životní dílo druhé poloviny života.
Tento esej je také důkazem toho, že je jediným novinářem v poválečném světě.
Tento esej také dokazuje, že si nejvíce zaslouží Nobelovu cenu za literaturu nebo cenu za mír.
Jak již ví premiér Abe a další vášniví čtenáři jeho esejů ze všech oblastí života, jeho jedinečné eseje jsou vždy nejlepšími díly na světě, vybroušenými pod tlakem nutnosti napsat co nejlepší eseje na omezeném prostoru.
Tragédie Mayů
Vezměme si například Maye.
Jejich kultura žila vyspělou architekturou a astronomií.
Dnes se však z této kultury nezachoval ani záblesk.
Mayové nyní žili v džungli na hranicích s Guatemalou a provozovali podřezávací zemědělství, nedávno však v rámci přesídlovací politiky založili několik vesnic.
Jednou jsem ve vesnici poblíž Chiapasu vedl rozhovor s dívkou, která vypadala téměř jako Japonka.
V 16. století sem vtrhli Španělé, kteří zabili mnoho Mayů a znásilnili ženy.
Její předkové uprchli do džungle a dalších pět set let chránili svou mayskou krev.
Byli to čistokrevní Mayové.
Své předky "nenáviděla".
Kdyby neutekla a její předci byli znásilněni Španěly, byla by mesticem s bílou krví.
"Kdybych to udělala, mohla jsem beztrestně jít do města a zajít do Hard Rock Café v Mexico City," řekla.
Utěšovala jsem ji, že být žlutá je v pořádku, ale nezdálo se, že by ji to uklidnilo.
Tlumočníkem pro tento rozhovor byl mestic s velmi silnou kavkazskou krví.
Po rozhovoru si hluboce povzdechl: "I my, dobří mestici," řekl.
"Když se narodí dítě, často si s ním děláme starosti."
I ti nejlepší mestici mají v sobě určité procento mayské krve.
Vždycky se to vynoří, jako když se převtělí.
Pokud máte ve tváři silnou indiánskou krev, nebudete moci jít na dobrou školu nebo získat dobrou práci.
Řekla mi, že ji do Hard Rock Café nepustí, pokud bude vypadat jen trochu indiánsky.
Mayové se svou slavnou kulturou byli zničeni a potomci jejich obyvatel dokonce projevují odpor k tomu, že jsou Mayové.
Podobný příběh jsem vlastně slyšel, když jsem byl zpravodajem v Teheránu.
Sestra jednoho taxikáře, který přicházel a odcházel z kanceláře, porodila dítě.
Jeho asistent Maswood řekl: "Aha. Jakou to mělo barvu?" zeptal se okamžitě.
Řidič spokojeně odpověděl: "Bílé".
Asistent se pak znovu zeptal, jestli to byl chlapec, nebo děvče.
Když jsem se ho zeptal, zda je to chlapec nebo děvče, odpověděl: "Těžko se vám odpovídá, ale Írán je árijský národ a odtud pochází i název země. Po porážce sásánovské Persie v bitvě u Nahavandu ji však ovládli bledě černí Arabové." "To je pravda," odpověděl jsem.
To znamená, že do země se dostala trocha krve Arabů, kterými opovrhují.
Ve 13. století pak do země vtrhl Kublajchánův mladší bratr Prag a založil Ilchanát.
Jejich vláda trvala přes 100 let, ale "právě v této době Mongolové důkladně znečistili perskou krev".
Výraz "znečištění krve" byl trochu matoucí, ale v podstatě šlo o míšení árijských národů s mongolskou krví.
Výraz "poskvrnil krev" mě trochu zarazil, ale jde o to, že árijská rasa se smísila s mongolskou krví.
Ta se čas od času objevuje.
Narodí se žluté dítě s úzkýma očima.
Stejně jako mestický tlumočník.
Takže když se dítě narodí, první, na co se ptají, je barva.
Když jsem se ho zeptal, jestli takové případy skutečně existují, přikývl.
Jejich rodiny je diskriminují a nemají slušné pracovní příležitosti ani dobré manželství.
"V Íránu je nejnižším povoláním pekař. Pečou chleba v kotlíku na dřevěné uhlí. Je to práce známá tím, že je horká, těžká a špatně placená. Většinu jeho řemeslníků lze na první pohled poznat jako potomky Pražanů".
I mezi stejnými Íránci vzniká nenávist a diskriminace kvůli krvi dobyvatelů.
Pokud se jedná o menšinový zájem, končí to drobnými předsudky.
Přesto, když je ve větším měřítku, je snadné si představit, jak může způsobit problémy jednotě a dostředivé síle národa.
Dobrým příkladem je Haiti.
Francouzi zde vybudovali cukrové a kávové plantáže, na nichž pracovali zotročení černoši.
Za Napoleonovy vlády se však staly nerentabilními a byly opuštěny.
Stalo se prvním černošským národem, který získal nezávislost.
Člověk by si myslel, že utlačovaný stav zotročeného lidu bude odrazovým můstkem pro pevnou jednotu.
Přesto se Haiťané od svého vzniku až do dnešních dnů zabíjejí neuvěřitelně brutálními způsoby.
Důvodem je skutečnost, že asi 30 % obyvatelstva tvoří míšenci nebo mulati, kteří jsou hrdí na svou bílou krev, ctí svou vlast, Francii, a přijali francouzštinu jako svůj národní jazyk.
Francouzi jim také poskytli vzdělání a další výhody.
Na čistokrevné černochy se dívají svrchu, i když vypadají stejně, a proto mezi sebou mají konflikty.
Neexistuje žádné hnutí, které by se sjednotilo a protestovalo proti sobectví bělochů a přimělo je odčinit historii otrokářských kolonií.
Znásilnění není náhodný akt drancování.
Znásilnění má ničivou moc zbavit národ čisté krve a tím ho zničit jako Maye nebo vyvolat věčný chaos jako na Haiti.
V poslední válce se sovětská armáda složená ze Slovanů a Tatarů chopila iniciativy a nutila své vojáky ke znásilňování, když překračovali Labe na německé území.
Podrobně o tom píše Antony Beever ve svém "Deníku z konce války v Berlíně", ale v celém Německu byly sovětskými vojáky znásilněny přibližně 2 miliony žen.
Často se uvádí, že v klášteře Dahlem House, který sloužil i jako porodnice, byly znásilněny všechny jeptišky, od těhotných žen až po jejich doprovod.
Sovětská armáda tak vlastně udělala to samé, co Britové mystifikovali o znásilňování porodnic za první světové války.
Nejlepší údaje jsou k dispozici pro Berlín, kde bylo znásilněno 130 000 lidí, z nichž 92 000 bylo ošetřeno ve dvou městských nemocnicích.
Z nich 20 000 bylo nelegálně těhotných, mnoho z nich podstoupilo potrat a asi 2 000 porodilo.
Japonská čistota
Američtí vojáci umístění v Japonsku byli také prvními, kteří se dožadovali žen.
Jako opora sexuality se ženy z oblastí Hanamači doslova dobrovolně hlásily k hrátkám s americkými vojáky.
V Barmě a Singapuru byly japonské útěšné stanice zabaveny spojeneckými silami a nadále sloužily spojeneckým vojákům.
Stanice útěchy poskytované japonskou vládou však americkým vojákům, kteří vstoupili do Japonska, nestačily.
Vnikali do běžných soukromých domů a sháněli ženy.
Stejně tomu bylo i u vojáků Čankajškovy armády.
V některých případech byli rodinní příslušníci, kteří se pokusili pokárat americké vojáky, kteří se vloupali do jejich domů, napadeni a dokonce zabiti.
Počet zabitých Japonců během americké okupace dosáhl 2 536 (podle agentury Procurement Agency), přičemž v mnoha případech šlo o takové znásilnění.
Mark Gain, dopisovatel deníku Chicago Sun, který v tomto období přijel do Japonska, ve svém "Nipponském deníku" napsal, že "Japonci se snažili vzdorovat spojenecké okupaci za použití žen jako zbraní".
Málokdy byli novináři tak arogantní a nestydatí.
Je to přesný obraz jejich války.
Japonsko však vedlo zcela jinou válku než oni.
Jak bylo uvedeno výše, neodpláceli se brutálně a Japonci z války vyřadili drancování i znásilňování, na které byli zvyklí.
Při ústupu od šanghajského incidentu do Nan-ťingu Čankajškovy jednotky vnikly do soukromých domů, vzaly, co mohly, znásilnily, založily požáry a utekly, stejně jako to udělaly ve zmíněném městě Ťin-čou.
Po pádu Nankingu Čankajškova armáda uprchla k řece Ťiou-ťiang na horním toku Jang-c'-ťiang, kde se utábořila, jak popisuje Tatsuzo Ishikawa ve své knize "Wuhanská operace".
Zabrali domy na řece Ťiou-ťiang a dovolili si obstarat potraviny, přičemž obyvatelé se stali uprchlíky ve svých městech.
Když se sem přiblížila japonská vojska, Čankajškova armáda prolomila hráz řeky Jang-c'-ťiang, zaplavila město a do studní nasypala bakterie cholery, aby unikla.
Japonci provedli karanténu a opravu hrází.
Noviny Asahi Shimbun zveřejnily obrázek japonských vojáků, kteří za nimi vpochodovali do Nankingu, usmívali se a drželi kuřata koupená od farmářů.
Dlouhou dobu byl tento obrázek vystaven v pamětní síni masakru 300 000 lidí v Nankingu jako "obrázek japonských vojáků drancujících kuřata.
Domnívali se, že je pro ně přirozené drancovat kuřata.
Deník Asahi Shimbun, který fotografii poskytl, o ní dlouho mlčel.
Pak se však ukázalo, že tomu tak není, a v prosinci 2007, v den 70. výročí nankingského incidentu, tuto fotografii tajně odstranili.
Chování Japonců se vymyká jejich chápání.
Tento článek pokračuje.
2024/7/30 in Onomichi
